25.6.2017 Petr Klempa

Krkonoše, vlci a video

Krkonoše, československej vlčák, sychravo a chladno. Dva dny v horským prostředí, kde se počasí mění z minuty na minutu. Od uveřejnění mýho „prvního“ videa je to už pár dní, ale co všechno za tím vlastně stálo a vůbec – jak to vznikalo?

Začnu tím nejlepším – nic z toho jsem neplánoval. Prostě se to stalo samo. A to mám nejraději, protože z neplánovanejch a spontánních záležitostí člověk vždycky vytěží maximum. V plánu bylo strávit dva dny v Krkonoších focením západů a východů slunce s Honzou (sledujte jeho tvorbu, to je něco). A do toho při troše štěstí ještě nafotit noční oblohu. Ale už tři dny před cestou se předpověď počasí tvářila všelijak a v den příjezdu jsme už byli tak trochu smíření s tím, že to ten první den asi úplně neklapne.

Ale na místo toho, abych smutnil, se mi na tváři rýsoval úsměv. Hnusný počasí prostě miluju. A ve výsledku je mi pak jedno jaký nehostinný podmínky musím projít – nejen o tom to přece celý je. Já prostě vyhledávám extrémy. A co se fotky týče, tak tam je to úplně stejný. Buď to chce ostrý slunko, nebo mlhu, že nevidím na pět metrů. A nebo bouřku!

A první den bylo počasí jako z mýho neklidnýho sna. Od rána se pomalu začalo zatahovat. Až k odpoledni Krkonoše zahalily mračna úplně, takže jsme vlastně chodili v mracích. Díky tomu jsme byli promočení jak se sluší a patří. Ti z nás, co při čučení do displeje foťáku při natáčení šlápli do několika bažinných kaluží, měli i pěkně mokro v botách. Ale přesto všechno mě to prostě bavilo a bylo mi to jedno.

Druhej den jsme měli vstávat ve tři ráno a jít fotit ten východ slunce, jenže stejně byla mlha jako prase. Tak jsme s Adel nechali všechny spát a vyrazili do hor sami. Když už jsem na nohách, tak přece nepůjdu spát, ne? Po návratu a pak později kolem šestý hodiny se to už začalo pomalu trhat, tak jsme dali snídani, pomalu se pobalili a kolem osmý vyrazili na další tůru. A postupem času se oblačnost tak roztrhala, až bylo skoro jasno. Prostě celou dobu bylo tak krásně, ale na konci se to pokazilo a vylezlo slunko.

Honza byl přecejen trochu smutnej, protože koneckonců, šlo mu o kurz, kterej jsme tam měli na starosti a ten měl v programu právě to focení noční oblohy, západů a východů slunce. Jenže počasí je prostě něco, co člověk neovlivní a tak jsem se tím nenechal rozhodit. Program jsme nakonec zajistili, zaimprovizovali a dali tomu šťávu i tak. A vzhledem k tomu jaká skvělá parta se sešla, to nebyl sebemenší problém. Prostě jsme šli a těžili z toho co se naskytlo a dle mýho se toho naskytlo víc než dost. A ve spojení se Sitkou (Honzův československej vlčák) to prostě nebyl problém, protože ten je sám o sobě skvělým motivem pro fotku v takovým prostředí.

S Adel jsme to samozřejmě využili taky a tak vznikly jak fotky, tak právě to video nahoře. Co se právě toho týče – není technicky dokonalý. A to je vlastně správně, protože jinak by to působilo jako obyčejná, nudná reklama a já nechci dělat obyčejný a nudný reklamy. Chci něco, co bude působit tak, jakoby toho byl divák součástí. Aby ho to zaujalo už v první chvíli tím, že je to něco jinýho, než na co je zvyklej.

A na ty podmínky musím říct, že se mi podařilo něco, v co jsem sám nedoufal. Celý video totiž vychází z jedinýho ledabylýho pokusu. Z jedinýho shotu. Z videa to sice není znát, ale pršelo a bylo fakt hnusně. Takže foťák jsem měl pokrytej vodou, displej plnej kapek a tak bylo obtížný ostřit, protože jsem na displeji nic neviděl. Do toho nerovnost povrchu – bylo to napůl v nějakých bažinách s hustýma trsama trávy, o který jsem trochu zakopával, protože jsem se nedíval pod nohy. A vzhledem k tomu, že to nevychází z žádnýho scénáře a všechno je to zachycený naprosto spontánně, ani ty záběry kompozičně nejsou kdovíco. Sitka přiběhl ale fakt jak na zavolanou, jako kdyby to bylo předem domluvený, takže to klaplo. A Adel dělala prostě to, co dělá obvykle. Je sama sebou.

Ve výsledku má teda ten jedinej a původní záběr 34 vteřin v kuse. Takže natáčecí doba je opravdu půl minuty. Prostě zapneš foťák, chvíli se hrbíš při koukání do displeje, pak ho vypneš a jdeš. To je skvělý, ne?

Když se pozastavím nad tématikou a vlastně celým vyzněním videa, má pro mě jedinečnou atmosféru právě proto, že není nijak nažehlený a upravený. Vychází totiž z toho pravýho okamžiku a není to nijak hraný. Adel je zmoklá jako slepice, počasí hnusný, záběry rozostřený a rozklepaný. A vlastně tohle všechno tomu dává to, co jiný videa obvykle nemají. A z toho důvodu u mě získává punc nějaký kvality.

A přesně tohle chci tvořit a bylo to z toho cítit. Jak z fotek, tak z videí, který budou následovat. Svůj brand totiž pomalu transformuju na něco jinýho. Už nechci aby to byly jen nicneříkající, hezký obrázky. Chci inspirovat, něco předat a podělit se o to všechno co dělám a co jsem se naučil. Takže když vydržíte, budu jenom rád. Díky vaší podpoře v poslední době mám totiž čím dál tím větší pocit, že jdu tím správným směrem.

A pro ty z vás, co mi neustále píšou ohledně kurzů a workshopů – jo, budou. A budou pořádný. Stay tuned!

 

 

Tagged: ,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KONTAKT

Zajímá vás ceník, nebo máte zájem o jinou spolupráci? Tak se nebojte napsat!