28.9.2017 Petr Klempa

Operation Retribution – v zajetí zelenejch mozků

V polovině září jsem si vzal svou první dovolenou v životě. Jen proto, abych se mohl plazit na pustým, časem zapomenutým ostrově, kdesi na hranicích Bosny v příšerným terénu a nechal do sebe střílet sto chlapů a jednu ženskou v plný polní.

To samozřejmě trochu přeháním, střílelo jich po mě jen něco málo přes padesát a na tom ostrově byla dokonce i pitná voda.

Je libo „soundtrack„?

Ti z vás, kteří mě denodenně sjíždějí na Instagramu vědí o co šlo. Prostě jsem na tejden vyrazil do Chortvatska na opuštěnou ponorkovou/vojenskou základnu na jednom ostrově v souostroví poblíž hranic s Bosnou a Hercegovinou.

A co tam? Konala se tam velká airsoftová akce, kam se každoročně sjede přes stovku airsoftovejch hráčů si zkusit pořádnej konflikt v exotickým a náročným terénu.

Jak jsem se k tomu dostal? Můj kamarád už od základky, přes střední a kousek vysoký, hraje profesionálně airsoft společně se svou jednotkou.. nebo jak to nazvat. Je jedním z kluků tvořící 4. brigádu rychlýho nasazení, která objíždí akce po celý republice a vcelku statečně si z nich tahá zlato jako by se nechumelilo.

Kluci v tom už totiž chodí nějakou dobu a krom toho, že mají ve svejch gearech spoustu šlupek, tak taky vědí která bije a jen tak něco je nezaskočí.

Well … a před rokem se mi ozvali s touhle akcí. Že jestli bych nejel s nima a neudělal fotky. Už jednou jsem je fotil a vlastně jsme se vcelku důvěrně poznali ještě předtím. Je to prostě veselá kopa kultivovaných lidí.

No a co jinýho jsem asi tak mohl říct.

O rok později se teda začaly řešit přípravy a cestovní horečka začala stoupat. V jednotce jich je dohromady sedm. Plus já. Původně jsem si myslel, že to bude taková dovolenka. Že dostanu reflexní vestu a budu si běhat a fotit panáčky jak si dávají zabrat.

Měsíc předtím jsem se dověděl, že to takový vlastně nebude. Že vesta nehrozí, to spíš ta taktická. Prostě jsem měl plnit úlohu válečnýho dokumentaristy přesně tak, jak to bejvá i v reálu. A tak okay, řekl jsem si. To bude super zkušenost.

Já, když někam jedu, obvykle moc nestuduju moc věcí okolo. Nechci moc věcí vědět. Chci se spíš nechat vrhnout přímo do hry a užívat si spontánnost. Takže teprve tejden před akcí jsem si už skoro z donucení začal číst pokyny. Byly dost přísný.

Bez kompletního seznamu věcí by vás ani nepustili na loď směrem k ostrovu. Pochopil jsem, že to asi fakt nebude jen tak. Dověděl jsem se, že se bude hrát na ostrově .. a kdesi kdovíkde… a že tam vlastně vůbec nic není, krom pozůstatků bejvalý vojenský základny.

Musím se přiznat, že o to víc mě celá ta věc lákala. Původně jsem byl při tý vidině, že budu mít reflexní vestu a budu se válet na lehátku u vody a teď? Najednou se moje představa úplně změnila. Maskáče, kanady, kvér, batoh… prostě plná polní.. a foťák k tomu. V boji a se vším všudy. Such wow.

Velká část účastníků jela autobusem z Prahy. Zbytek pak vlastní dopravou. My jsme jeli velkou dodávkou, kam by se nás vešlo klidně i o jednoho víc. Zavazadlovej prostor jsme měli zaházenej opravdu jen nezbytnýma potřebama. Protože nakonec obsah kufru prostě budeme tahat na zádech. Krom výstroje samý spacáky, celty, konzervy, hromady Many a náhradních trenek. Někde se tam našlo i padesát svíček …

Čekalo nás dvanáct hodin v autě, šest na moři, ve třech různých lodích. Se všema těma zelenejma lidma okolo sebe jsem si na tom moři chvílema fakt připadal, jako kdybych vyrážel někam na frontu. Ale těch dvanáct hodin v autě bylo překvapivě v pohodě. S klukama jsem se dlouho neviděl a vzhledem k tomu v čem jsme jeli, jsme měli vzadu docela párty.

Je fakt, že na poslední tři hodiny kluci vytuhli a zůstali jsme vzhůru asi jen tři.. nebo spíš dva a půl. Na lodi jsme se ale už zase probrali a když jsme dorazili k poslednímu ostrovu, kterej měl bejt zároveň právě TÍM ostrovem … dostavil se takovej malej pocit vítězství. Kterej.. jak se ukázalo druhej den, byl fakt nicotnej v porovnání s tím, jak se člověk cejtí po celým dni na nohách v takovým terénu a defakto neustálým ohrožením.

Ještě než se zatáhlo, rozbili jsme tábor a .. lehli. Náš příbytek vypadal asi jako igelitka. Dole celta, nahoře celta. Prostě nebylo co řešit, střecha jen pro případ, kdyby pršelo a celta zespod některým z nás nahrazovala karimatku.

Ráno vstávačka, briefing a nahodit gear. Vzhledem k tomu, že se tou dobou blížil k Chorvatsku nějakej hurikán, tak nebylo takový vedro. 24° s mořským větrem bylo prostě naprosto snesitelný klima, ikdyž jsme byli celej den v terénu a plazili se v roští.

Ostrov byl vážně pustej. Vyprahlej, nehostinnej, plnej ostrejch šutrů, ostnatejch keřů a drátů, který ohraničovaly nějaký významný body původní vojenský základny. Z tý toho moc nezbylo, až na jedno. Celej ostrov byl protkanej snad nekonečným podzemím. Neměli jsme šanci ho celý prozkoumat, ale prej je tam šest pater a z jedný strany ostrova, se dá dostat na druhej konec. Když se neztratíte a nezdechnete tam.

První setkání s odporem bylo u mě takový rozporuplný. Takovou podobnou akci jsem už jednou zažil. Věděl jsem i která bije co se týče používání zbraní. Sice to bylo rok od mýho posledního „výcviku“ od kluků z 4.BRN, ale takový věci se moc nezapomínají.

Bylo to ale jiný. Hlavně v tom, že na tý akci co jsem zažil, jsem vždycky přesně znal polohu oponentů. A taky to bylo v prostředí, kde se dalo prostě skvěle krýt a klidně jsem se sebou bez obav mohl plácnout k zemi.

Tady to bylo jiný. Na ostrově byla jedna cesta, která pokrývala asi desetinu rozlohy ostrova a prostě z naprosto logickejch důvodů .. se hrálo mimo cestu. Nebylo se kde krýt, nebylo snadný se sebou plácnout k zemi, protože prostě ostrý šutry a členitej terén. A hlavně … ačkoliv bylo ticho, nikdy jsem nevěděl, jestli je někdo poblíž. Maskáče totiž reálně fungujou.

Nevím jak se mi to povedlo, ale první den jsem z toho vyšel fakt dobře. Od nikoho jsem to neschytal a naopak jsem dva týpky poslal domů. Ačkoliv to byl den plnej plížení se v hrozným křoví, celej zpocenej a špinavej až kdoví kde, bylo to fakt zajímavý.

Po celým dni bylo nakonec fakt boží skočit si šipku do moře a lehnout si na tu tvrdou zem a chvíli se nehejbat. A prostě spát.

Další den to bylo úplně jiný. Krom toho, že jsem se už cejtil trochu ostříleně a věděl jsem už víc která bije, v noci začalo pršet. A pršelo celou noc až přes den do poledne. Bylo ohromující, jak se z ničeho nic změnila tvář ostrova. Z původně vyprahlý pustiny plný suchýho křoví a stromů, se najednou stal jakoby deštnej prales. Najednou jsem si připadal jak ve Vietnamu.

Když se spustí palba a kolem vás to lítá o sto šest, zapne se vám v hlavě pud sebezáchovy. Aspoň tak jsem to cítil první den. Druhej den jsem pud sebezáchovy začínal cítit i fyzicky. Když to schytáte, tak to prostě najednou vidíte jinak. Schytal jsem tři rány. Tři krásný podlitiny a nově nabytej… a vylepšenej pud sebezáchovy.

Musím ale říct, že druhej den byl mnohem lepší. Už jsem v tom uměl víc chodit, sundal jsem další a dva z nich krásně zařvali bolestí. Nejsem škodolibej, ale když jsem ještě střílel z luku, byla to nuda. Terčovnice se po zásahu nikdy nijak neprojevila. Ale když vidíte jak se před váma někdo plazí v trávě, vystrkuje hlavu a nevidí vás – jakmile to cinkne o tu jeho palici až zaskučí … to vám prostě vyléčí ty rány, co jste utržili.

A těch světlejch momentů tam bylo víc. Byli tam prostě zajímavý lidi, byla to zábava a hlavně velká zkušenost. A kluci z „brnky“? Well, ti si zase jednou vybudovali jméno. Po prvním dni se o oddílu 4. BRN ze Znojma už docela mluvilo.

A druhej den jsme to zažili i v terénu. Když člověk vidí před sebou za stromem pohyb a vystřelí varovnej kdovíkam, aby cíl vyprovokoval k chybě, kdy on na místo toho zařve „MÁM“, aniž by opravdu dostal? To už bylo opravdu vtipný.

„MÁM!“ – „já jsem tě trefil? Né, ale já to nechci riskovat … “

 

Zatím co já jich za ten druhej den dostal jen pět a schytal to třikrát, kluci z 4. BRN měli jiný skore. Zrovna třeba Pepa, kterej to válí na velký úrovni a jen tak btw: točí zajímavý videa, se nechal slyšet s číslem okolo patnácti ku jedný? *applaus*

Bylo to prostě zajímavý a ke konci akce, když už jsem si myslel, že je konec a byl z toho tak trochu zklamanej, se do scénáře připletlo to menší „ztroskotání“. K Chorvatsku se opravdu blížil nějakej hurikán, ve zprávách dokonce hlásili i nějaký záplavy. Ale to jsem se dověděl až doma.

V době co jsme měli odplouvat totiž moře docela zuřilo. Prostě velká bouřka, která znemožňovala pohyb lodí po moři. Zůstali jsme teda viset v jedný pětině cesty zpátky na penivnu na nejbližším ostrově. Lodě prostě nebyly. A co víc, teprve pro nás musely doplout ze Splitu a až pak nás dostat zpátky na pevninu.

Nakonec měl někdo kontakt na nějakýho piráta, kterej měl velko loď, která by to měla zvládnout a dostat nás odtud. Na toho jsme ale čekali dalšího půl dne.

A když se k nám dostal.. vlastně vůbec jako pirát nevypadal. A ještě ke všemu řekl, že vyplout může nejdřív až se moře trochu uklidní, protože to prej nebyla žádná sranda se sem dostat. Takže jsme zůstali na ostrově viset celej další den a noc.

Populace toho ostrova se v sezóně, prej, pohybovala okolo dvaceti lidí, ale moc se mi to nezdálo. Nakonec jsme tam našli hospodu, kterou chlapi celou vypili a vyžrali. A taky „vyšťavili“. Divil jsem se, že to ta zdejší elektrická síť utáhla.

V noci jsme ještě stihli poznat dvě chorvatky a nad ránem jsme se nalodili.. a vypluli. A cesta to byla vážně zajímavá. Divil jsem se, jak s tak velkou kraksnou to moře dokáže hejbat. V podpalubí v nákladovým prostoru se náklaďáky kymácely až o sebe div nenarážely. Dokonce to spouštělo alarm u některejch lepších aut. Prostě tejden jak z filmu.

Nakonec jsem se vrátil s jednodenním zpožděním, takže jakmile jsem dorazil ráno do Prahy, rovnou jsem si to zamířil do Fuji. Ptali se mě jaká byla dovolená. Byla skvělá..

 

A teď už sdílím jen celej příběh popořadě .. odvyprávěnej fotkama

Tagged: